V každé domácnosti se vyskytují desítky elektronických přístrojů a zařízení. Aby si lidé jejich používání zjednodušili, vymysleli k nim chytré ovladače, které nemusí být s elektrickými spotřebiči spojeny kabelem, a přesto je možné je ovládat, aniž by se člověk musel zvedat z pohodlí křesla nebo pohovky. Řeč je o dálkových ovladačích. Víte, jak vlastně fungují?
I když je nejčastěji používáme na ovládání funkcí televizí nebo zařízení domácího kina či audiosystémů, jejich rozšíření je mnohem větší. Miniaturní ovladače umí například otevírat brány, rozsvěcet či zhasínat světla, vytahovat a stahovat okenní žaluzie nebo spouštět fotoaparáty. Za všechno může infračervené světlo, tedy část světelného záření o vlnové délce 875 nm (nanometrů, tedy miliardtin metru). To nese informaci o funkci, kterou chce majitel dálkového ovladače použít, a do ovládaného přístroje ho vysílají infračervené diody. V přijímači jsou umístěné fotodiody, které jsou schopny na příkaz reagovat a předat ho například televizi, která na stisk tlačítka na ovladači ve zlomku sekundy zareaguje.
Infračervené záření se pro ovládání spotřebičů ukázalo jako ideální, protože dříve používané fotobuňky jsou schopné reagovat na jakékoli světlo, takže televizi by mohla zapnout třeba rozsvícená žárovka. Ani rádiové vlny nebyly nejlepším řešením, protože to je schopné pronikat skrz zdi, a televize by si tak mohli nechtěně přepínat sousedi ve vedlejších bytech.