V dnešní době ukládáme data velkého objemu, jako jsou fotografie, písničky nebo i video, na miniaturní flash disky velikosti několika centimetrů nebo na malé paměťové karty, které se vejdou do útrob fotoaparátů nebo mobilních telefonů. Jsou téměř nezničitelné a pohodlné na přenášení. Už nás ani nenapadne, že doby, kdy podobné nosiče dat byly málo odolné, mnohonásobně větší, a přitom se na ně vešlo mnohem méně informací, nejsou zase až tak vzdálené.
Historicky prvním záznamovým médiem, jak se tyto pomůcky počítačového věku jmenují, byly papírové děrné štítky. Jednalo se o kartičky o rozměrech zhruba 20×10 centimetrů, na která počítače pomocí záznamového zařízení vysekávaly obdélníkové nebo kulaté otvory. Jejich umístění v řádcích a sloupcích pak určovalo typ a hodnotu informace, většinou nějaké písmeno nebo číslici. Množství dat, která bylo možné na jeden děrný štítek uložit, bylo velmi omezené. Stejným, i když stále papírovým typem záznamového média byly děrné pásky, které fungovaly velmi podobně, ale protože mohly být i několik desítek metrů dlouhé a děrné stroje byly schopné vysekávat do nich otvory hustěji, vešlo se na ně mnohem víc informací.
Ještě větší zvýšení kapacity záznamu přinesly magnetické pásky, tedy technika známá z (kazetových) magnetofonů, které ještě dnes najdeme v mnoha domácnostech. Stejně jako na děrné pásky se na ně informace zaznamenávaly za sebou: tak, jak se odvíjela páska pokrytá částečkami, které bylo možné zmagnetizovat, pomocí magnetického pole vytvářeného v záznamovém zařízení se na ni ukládaly informace. Na magnetickém principu fungovaly také diskety, nejprve 14palcové a později 5,25palcové, a dokonce 3,5 palcové, na něž ale bylo možné díky jinému způsobu zápisu dat (do jednotlivých sekcí) ukládat mnohem rychleji. A rychlejší bylo samozřejmě i čtení zaznamenaného.
Diskety velikosti 3,5 palce se na mnoha pracovištích nebo v domácnostech používají dodnes. Stále častěji jsou ale nahrazovány jinými typy zařízení. Zatímco některá z nich skončila kvůli nevyhovující velikosti nebo rychlosti záznamu na smetišti dějin (Iomega Zip) nebo se uplatnila ve specifických oblastech ukládání dat (CD, DVD), jiná – jako například v úvodu zmíněné flashdisky – jsou dnes v kurzu. Už teď je ale jasné, že to nemusí dlouho trvat, protože vědci pracují na jejich nástupcích, například holografickém záznamu, využití nanotechnologií nebo kvantové fyziky. A to od použití prvních děrných štítků ve výpočetní technice uplynulo zhruba 50 let.
Přehled paměťových médií v historii