Dnes už proslulou pražskou lanovku, která turisty odveze z dolní zastávky na Újezdě přes mezizastávku na Nebozízku až na vrchol kopce Petřína, pohání elektrické motory, zhruba první čtvrtstoletí své existence však cestující přesouvala díky úplně jinému pohonu. Tím, co lanovku při každé cestě nahoru a dolů rozpohybovalo, byla voda.
V roce 1890 přišli technici z projektové kanceláře Reiter a Štěpán s nápadem využít jako pohon lanové dráhy na Petřín, která měla Pražanům usnadnit cestu k budované rozhledně, systém vodní převahy (shodný princip použili také u ve stejné době budované dráhy na Letnou). Tan spočíval v tom, že po kolejnicích měly proti sobě jezdit dva vozy, jeden nahoru a druhý dolů. Byly spojeny ocelovým lanem, nahoře vedeným přes vodorovné kolo. Vůz nahoře načerpal do nádrže vodu, aby byl těžší než vůz dole, a vytáhl cestující z dolní zastávky nahoru. Dole vodu vypustil do kanalizace.
Tento projekt vlastně zavedl do veřejné dopravy prostředek, který připomínal lanovku i vlak zároveň: byl tažený lanem, ale jezdil po kolejích. Vodní pohon se však záhy ukázal jako ne příliš šťastný. V dobách, kdy byl nedostatek vody, totiž museli cestující do kopce Petřína vyšlapat po vlastních.