Každá doba má jiné představy o kráse a funkčnosti. Svědčí o tom skutečnost, že v průběhu staletí se měnilo nazírání na stavby a umělecká díla. A tak převažující principy, které v jednotlivých dobách v historii ovlivňovaly architekturu a tvorbu uměleckých děl, rozdělujeme dnes na stavební a umělecké slohy.
Přestože se stavělo už dříve, prvním stylem, který se v Evropě rozšířil na velkém území, byl sloh románský, který udával tón v 10. až 13. století. Jeho typickými znaky jsou málo členité křesťanské stavby kruhového charakteru – menší rotundy a větší baziliky. Ve 12. století začíná románskou architekturu nahrazovat gotika. Stavby postavené v té době se vyznačují lomenými oblouky a klenbami. Jednalo se o novou technologii, která umožňovala stavět mohutnější budovy – zejména katedrály a chrámy. V Evropě se gotika jako převažující styl udržela do 15. století, kdy ji zastoupila renesance, architektonické umění vzniklé v Itálii jako výsledek snahy oživit antické ideály. Místo hradů se staví zámky a paláce, převládají rovné linie a symetrické prvky. Stále více se začínají prosazovat světské stavby, do té doby se stavělo hlavně pro potřeby církve.
V Itálii vzniklo (v 16. století) také baroko. Vznikají zdobené stavby ohromující velikostí, zdobností a členitostí. Charakteristické jsou pro něj například kupole. Následuje rokoko, styl známý propracovanými detaily, a po něm klasicismus (empír), který se na rozdíl od baroka a rokoka snaží být jednoduchý. V 19. století se začíná pohled na umění více rozrůzňovat. Prosazují se historické styly jako novogotika, novorenesance, novobaroko a romantismus, které svou inspiraci čerpají v dřívějších dobách. Posledním slohem, který se po Evropě rozšířil jako univerzální, je secese, jejímž důležitým projevem je zdobnost.
Až do secese probíhal spolu s architektonickými slohy vývoj uměleckých stylů. Každé období tak má charakteristické prvky v malířství a sochařství. Od secese, tedy zhruba od začátku 20. století, se ale prosazují nejrůznější individuální směry. Malířství, sochařství ani další umělecké formy už nejdou – až na výjimky – ruku v ruce s architekturou, kde se stále více klade důraz na funkci stavěných budov, a navíc už se nedají jednoduše popsat, protože moderních stylů je velké množství (impresionismus, kubismus, dadaismus aj.). O pestrosti se ostatně můžeme přesvědčovat dodnes.