Kdybychom měli jíst jako on, denně bychom každý museli spořádat několik desítek kilogramů potravy. Hlemýžď zahradní totiž den co den zkonzumuje tolik jídla, kolik sám váží. K jeho pojídání používá radulu, blanku tvořenou chitinovými šupinami, pomocí které potravu nastrouhá a slinami rozmělní. Apetit ale rozhodně není jedinou zajímavostí, kterou nás živočich lidově zvaný šnek (latinsky Helix pomatia) udiví.
Jedná se o druh suchozemského plže z čeledi hlemýžďovitých. Obecně se soudí, že je nejpomalejším živočichem, protože za hodinu urazí jen asi osm metrů. Používá k tomu svalnatou nohu, která je schopna vylučovat hlen. Ten umožňuje klouzavý pohyb. Podobně pomalý je mimochodem i podivná ryba mořský koník, která je sice zhruba třikrát větší, ale pomocí kmitání hřbetní ploutve urazí za hodinu přibližně dvojnásobnou vzdálenost. Vedle slizu potřebného pro přesun vylučuje tělo hlemýždě také uhličitan vápenatý, ze kterého si vytváří ulitu. Ta v průběhu života roste. Hlemýžď dal díky tvaru ulity, stočené do spirály, název malé trubičce, která je součástí vnitřního ucha ve sluchovém ústrojí člověka i dalších živočichů a slouží k přenosu zvuku zvějšku k možku.
Hlemýž je obojpohlavný živočich (hermafrodit), takže jeho tělo je schopné vytvářet jak samčí pohlavní buňky (spermie), tak samičičí pohlavní buňky (vajíčka). Po spáření naklade několik desítek vajíček, ze kterých se mláďata vylíhnou za 2–4 týdny. Dožívá se pěti až sedmi let.
Hlemýždi slouží lidem pro zábavu (pořádají se šnečí závody), ale také jako pochoutka – gurmáni si na hlemýždích specialitách pochutnávají zejména v jižní Evropě. U nás se za tímto účelem sebere ročně asi 500 tun těchto živočichů. Většina z toho jde na vývoz.
Fotogalerie a systematika živočišné a rostlinné říše – hlemýžď zahradní