Abychom dnes rozdělali oheň, nepotřebujeme třít o sebe suchým dřevem, není nutné křesat jiskry tlučením kamenů a nemusíme ani mít po ruce lupu. Stačí k tomu malá krabička, v níž se ukrývají zápalky (neboli sirky). S jejich pomocí získáme oheň kdykoli a kdekoli a ihned a zapálíme tak oheň v krbu, táborák i svíčku. Jaké tajemství a historii v sobě ta nepatrná dřívka skrývají?
Zápalky jsou malé kousky dřeva – nejkvalitnější je osikové nebo topolové, ale k jejich výrobě se používá také smrkové, které ale snadněji praská. Na jednom konci jsou opatřené hlavičkou ze směsi zápalných látek, nejčastěji chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého a síry. K nim se přidává mleté sklo, které má za cíl zvýšit tření; to je důležité pro snadné zažehnutí plamene. A aby sirky dobře vypadaly, je součástí zápalné směsi také barvivo, které umožňuje mít hlavičky v libovolném barevném provedení. Dříve se zápalky vyráběly z fosforu, který se snadno zapaloval, a bylo proto možné škrtat prakticky o jakýkoli povrch, a navíc byl jedovatý. Dnešní zápalná dřívka, kterým se říká bezpečnostní zápalky, potřebují k zažehnutí plamene škrtátko, které obsahuje červený fosfor a mleté sklo. Vzájemným třením zápalné směsi o fosfor obsažený ve škrtátku se sirka zahřeje na teplotu kolem 200 °C a vznikne plamen, který zapálí nejprve hlavičku a potom také dřívko.
Výrobky podobné zápalkám, napuštěné sírou, používali v Číně už v 6. století našeho letopočtu. Moderními předchůdci byly sirky vynalezené anglickým chemikem Johnem Walkerem. Ten je objevil – jak už to tak bývá – zcela náhodou při svých pokusech s chemickými sloučeninami v roce 1826 a položil tak základy nového výrobního odvětví, jež se na dlouhou dobu usadilo také v Česku. v roce 1839 totiž truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost založil v západočeské Sušici továrnu na výrobu zápalek s názvem Solo. Továrna byla zrušena v roce 2008. Bezpečnostní zápalky vynalezl v roce 1855 Švéd Johan Lundstöm.